Zdravotní sestra? Princezna za všechny prachy!

28.03.2018

Zdravotní sestra - to je ta krásná slečna či paní, která se na vás vždy usměje, vždy se o vás postará, pomůže vám, potěší vás třeba i jen tím, že vám řekne pár hezkých slov... Kde však na to tyto, dle mého názoru, nejdůležitější (!) osoby zdravotnictví, berou tolika pozitivní nálady...? Umíme si my, jejich pacienti, vlastně představit, co taková "princezna", o které však žádná pohádka nevyšla, musí vše udělat a s čím vším si musí umět poradit? Dle mého názoru úplně ne, proto jsem se rozhodl, že v dalším zamyšlení se budu věnovat právě těmto ženám, se kterými mám velice bohaté a fajnové zkušenosti. 

Začínat ale nebudeme úplně z pozitivního soudku, neboť se ani těmto, teď mi sestry prominou, "holkám pro všechno" nevyhýbají starosti, trápení všedních dnů a problémy. Proto je třeba vždy nutné pochopit, že ne vždy se chovají sestry tak, jako ty princezny v úvodu tohoto příspěvku na mém blogu. Někdy i ony mají špatné dny, tak až se na nás jednou neusmějí, nebuďme na ně kyselí, neboť, jak si brzy přečtete, vydávají ze sebe mnoho jenom proto, že pracují tam, kde pracují. Dalo by se říci, a teď se mnou určitě všechny dámy, ale i muži, zdravotní bratři, budou souhlasit, že pokud někdo chce být dobrým a obětavým pracovníkem na této pozici, musí svou práci brát jako poslání. A proč? Protože práce, kde trávíte hodiny a hodiny přesčasů jenom proto, abyste uživili sami sebe, rodinu a měli na zaplacení všeho nutného, musí být i posláním jinak během několika měsíců skončíte. 

Budeme-li se věnovat sestrám pracujícím ve fakultních, krajských či městských nemocnicích, je třeba si říci, jak vlastně pracují. Zpravidla začínají v brzkých ranních hodinách, takže nějaké loučení s dětmi chodícími do školky, školy či do práce, nepřipadá v úvahu, a končí po dvanácti hodinách tvrdé a těžké práce s tím, že doma nastoupí na další směnu, tentokrát tu rodinou. Pracovní doba se může různit, ovšem vesměs se nerůzní fakt, že povětšinou na odděleních (dále jen odd.) bývá nejvíce do čtyř sester - a to mluvíme o denních směnách. No a tak na každou sestru může připadat deset pacientů, možná méně, možná více, záleží na zaplněnosti oddělení. Jinak jsou na tom trošku sestřičky na oddělení ARO (tam se starají o ty nejzávažnější případy), a zase jinak sestry na dětském odd. Ty, které se starají o děti, sice nemusí samy (!) tahat těžké pacienty, avšak po psychické stránce práce s dětmi bude ještě náročnější jak s námi, dospělými pacienty. Na odd. ARO bývá sester více, je tam i více lékařů a dalších zdravotnických i nezdravotnických pracovníků, takže tam není například takový problém, když se k vám dostane pacient robustnějších měr. Ovšem na odd., kde sestry bývají přes den jen dvě, sanitáře a ošetřovatele nemají, neboť prostě tu práci moc lidí nechce dělat, je tohle jeden z velkých problémů. Například mytí takového pacienta dá mladé, šedesátikilové sestřice opravdu dosti zabrat. Jo, sice je naučili na škole něco, čemu se říká ošetřovatelství, takže ví, jak nejlépe pacienta uchopit, jak si práci zjednodušit, ovšem když toto uděláte s deseti, patnácti pacienty, máte toho dost. No a tohle je jen jedna z náplní práce sestry ten den... 

...Musí znát všechny své pacienty, musí vědět, jaký lék má kterému pacientovi podat, jakou má příkladem alergii, takže které léky nepřipadají v úvahu (léky jsou indikované lékaři, ale i tak se sestra musí sama přesvědčit o tom, zda jej může podat). Když tohle udělá, nastává část druhá - ta byrokratická. Vše je třeba samozřejmě zaznamenat, pokud možno na xxx papírů. Do toho několikrát odběhne, protože jednomu pacientovi se hůře dýchá, druhý potřebuje doprovodit na toaletu a třetí dolít pití. A to jsme pořád u denní směny. Zpravidla jedna či maximálně dvě sestry (opět jsou odd., kde sester i v noci je více) jsou v noci na standardních odděleních. Sice v noci pacienti povětšinou spí, takže rozhodně taková noční směna pacienty nemyje, je ale třeba jim podat všechny večerní léky, splnit noční indikaci a připravit tu ranní. Do toho na vás zvoní ostatní pacienti, že je nějaký problém. Do toho z ambulance přijede na hospitalizaci nový pacient, takže dotyčná sloužící musí svého nového pacienta "označkovat" jménem, vyplnit opět nějakou tu agendu. No a při konci směny se i přes toto vše dotyčná usmívá na pacienty, je veselá. Přijde domů, chtěla by padnout za vlast, ale musí se postarat o to, co je třeba. A večer zase znovu. 

V nemocnicích je toho opravdu mnoho, popsat to vše nejde, ovšem příklady toho, co vše sestry dělají, jsem vám dal. Standardem by mělo být to, že zdravotní sestry nejsou na odděleních samy. Měly by mít k ruce sanitáře a ošetřovatele, bohužel ale praxe je taková, že ne všude tyto pravé a levé ruce sester jsou, proto si pak sestra musí poradit sama či s kolegyní. Samozřejmě, že sestra pracující v soukromé sféře, je na tom o dost lépe. Možná finančně, ale také tím, co je její náplní práce. Ovšem i taková sestra má svou práci náročnou a zpravidla to jsou sestry, které mají své odslouženou a tak mají ty nejlepší předpoklady jít k praktikovi či k lékaři s určitou odborností. 

V naší zemi se ve spojitosti se zdravotnictvím hodně často mluví o lékařích. Teď nechci, aby někdo z lékařek či lékařů byl na mě naštvaný, ale... Lidé s LF jsou samozřejmě pro nás životu důležití. Jsou to lidé, kteří musí vědět, jak nám pomoci. Ví, co nám mají odoperovat, abychom neměli problémy, jaké léky nám indikovat, avšak takřka pořád se mluví jen o nich. Mluví se o tom, že lékaři mají málo peněz, mluví se o tom, že jich je málo. Ale kolik je sester? Jaké peníze mají sestry? A hlavně za co to ty sestry mají? Teď opravdu nechci zpochybňovat práci žádného z lékařů, ale jak často se lékař věnuje v nemocnici svému pacientovi? Bude opravdu každý lékař pomáhat těm holkám mýt pacienta, přebalovat ho, zvedat jej? Přijde za ním, aby mu řekl, že to bude vše v pořádku, že kontaktuje rodinu a tak? A může si do svědomí sáhnout každý, kdo v oblasti pracuje a kdo je, dle mého názoru, opravdový borec, když pomáhá a zachraňuje životy, ovšem vždy to není jen o tom zachránit život, ale i o následné péči. Pojďme se věnovat ve zpravodajství tomu, že sester je málo, že sestry musí mít toliko škol, aby vlastně mohly vůbec pracovat za nějaké rozumné peníze. Pojďme se věnovat i tomu platu jako takovému, protože dle mého názoru si zaslouží ještě více přidat (mladí lékaři taktéž a ostatní nezdravotnický personál stejně tak). Pokud se přidává lékařům, a teď opět nic proti nim, mělo by se přidat i těm, kteří se o pacienty starají stále, přijdou k pacientovi jako první, udělají to, co je nutné a následně přijde lékař pomoci, pokud je to opravdu vážné...

Inu a jsme na konci. Doufám, že alespoň trošku máte představu o tom, jak to ty princezny v práci mají těžké, proč se občas na vás neusmějí a proč jsou občas nevrlé. Pojďme jim všem za tu práci, kterou den co den vykovávají poděkovat, protože se může stát, že nejen lékaři nebudou, ale nebudou ani sestry...

Milé sestry, milí zdravotní bratři. Přicházel jsem s vámi do kontaktu poměrně často, přicházím s vámi do kontaktu často i na dále a nejsem zdaleka jediný, kdo se s vámi v pravidelných intervalech střetává. Děkuji vám za sebe i za ostatní za tu práci, kterou vykonáváte a za to jaké jste. Platy vám zvýšit nesvedu, ale alespoň imaginárně se před vámi ukláním a smekám buřinku z hlavy! 

Martin Kramer

Fotografie je ilustrační, avšak věnovaná všem sestrám, protože jste jaké si květinky, které se vždy a za jakýchkoliv okolností snaží udělat nám příjemnější pobyt u lékaře, v nemocnici.