Pavel Svatoň je záchranářem píšícím příběhy ze své práce

30.06.2018

Pavel je pětadvacetiletý zdravotnický záchranář, kterého již z mého webu znáte. Společnými silami jsme rozjeli rubriku, kterou vám chceme představit reálnou práci záchranářů v České republice. Záchranář, který zhruba rok pracuje v oboru, je ale svým způsobem díky psaní příběhů netradičním záchranářem, se kterým jsem se rozhodl udělat rozhovor. Pavel totiž nejen, že píše příběhy, ale je velmi zdatný i v tvorbě videí o záchranné službě a zejména pak o poskytování první pomoci! 

Pavel se k oboru dostal vlastně náhodou, jak si sami můžete přečíst v rozhovoru. O to více můžeme být rádi, že jej náhoda přivedla právě k záchranné službě a neskončil u tělesné výchovy, neboť jeho pacienti, kolegové a všichni ti, se kterými se Pavel setká mohou být nadšení. Svým přístupem ukazuje, že tato práce se dá dělat velmi dobře, a to i s komunikací se samotnými pacienty. 

Pavle, jsi zdravotnický záchranář, který ne vždy má lehkou práci. Jak Tě vlastně napadlo, že půjdeš na ZZS? 

Po střední škole jsem šel studovat tělesnou výchovu a sport, jelikož jsem celé dětství sportoval. Tam jsem neuspěl a po roce studia jsem byl nucen odstoupit. Na prázdniny jsem sháněl nějakou brigádu v Praze a napadlo mě, že dělat plavčíka by mohlo být zajímavé, a tak jsem to zkusil. U vodní záchranné služby (VZS) jsem si udělal kurz a začal jsem pracovat v Podolí, kde občasně působím dodnes. Během toho jsem chodil na akce s VZS a práce záchranáře mě lákala stále víc, chtěl jsem umět víc, a tak jsem nastoupil na zdravotnickou školu. Tento obor mě opravdu dost chytl, proto i dnes dělám to, co dělám!

Ti, co Tě znají, a že teď doufám, že jich bude ještě více, ví, že píšeš blog. Co Tě k tomu vedlo? 

Blog píši teprve krátce, proto lidí, kteří o tom vědí, asi nebude mnoho, ale věřím, že se "čtenářská základna" bude rozšiřovat. Když jsem nastoupil na ZZS, tak jsem si zaznamenával zajímavé výjezdy například pro další studium. Začal jsem si výjezdy zapisovat i s "omáčkou" a říkal jsem si, že by to třeba mohlo zajímat i někoho dalšího, protože téma IZS je i přes často smutný konec atraktivní. Tak to asi vzniklo.

Začal Ti třeba někdo, krom mě, na základě blogu psát? Zajímají se lidé o Tvou práci? 

V této souvislosti kromě tebe zatím ne, ale neberu to nijak negativně.

Dle toho, jak píšeš, bych typoval, že Ti naše mateřština není cizí. Je to tak? 

Popravdě slohové práce jsem nikdy moc psát neuměl, ale matka je učitelka češtiny. Měl jsem proto, co se týká našeho jazyka, tvrdou školu. Konečně se to možná projevilo. Zda je to psané čtivou a záživnou formou, která je "slohově správně", neumím posoudit. Snažím se psát tak, jak jsem to v terénu viděl, zažil.

A jak si vlastně vybíráš to, o čem budeš psát? 

Vybírám si témata, respektive výjezdy, které byly zajímavé, které mohou dát něco i neodborné veřejnosti v rámci první pomoci. Ta je ne vždy poskytnuta správně. Vlastně i proto vytvářím videa na Youtube, kde se snažím informovat diváky, jak správně první pomoc poskytovat.

Když je v práci den, který stojí za houby. Jak relaxuješ? 

Zastávám názor, že jaký ten den bude záleží na mně a na mém parťakovi. Pokud budeme já nebo on brát každý výjezd negativně, jako "vopruz", tak takový den bude opravdu na houby a z práce půjdu naštvaný. Na to žádný relax neexistuje. Na druhou stranu, když k pacientům přistupujeme jako lidé, rozumně a vstřícně, bez jakéhokoliv povyšování, tak ta služba je o něčem jiném. Samozřejmě je důležité umět si udržet odstup od starostí a problémů našich pacientů, protože jinak bychom tu práci nemohli dělat dlouho a praskla by nám hlava. Pokud se nějaký výjezd nepovede, je psychicky náročný, tak máme možnost nějaké psychointervence. No a konečně po jakékoliv službě přijde vhod například sauna.

A zažil si už situaci, kdy by sis řekl, že práce na záchrance není pro Tebe? 

Zatím asi ne. Ta práce mě baví a snažím se dělat vše co nejlépe - aby byl pacient se službou spokojený a hlavně, abych byl spokojený já a mohl jít domu s čistou hlavou, že jsem udělal vše tak, jak jsem měl a nic jsem nepodcenil. Ten pocit je hrozně důležitý.

Pokud by si měl říci, co Tě na té práci tak baví, co by to bylo? 

Asi je to už klišé, ale ten pocit, když se podaří někoho zachránit, ulevit od bolesti, doopravdy někomu pomoci - ten pocit je k nezaplacení a to je to, co mě naplňuje, to co mě žene dopředu.

A naopak? Co Tě nebaví? 

Nebaví mě, když se k nám pacienti chovají agresivně, nespolupracují, jsou nepříjemní a chovají se, jako by je obtěžovalo, že jsme jim přijeli pomoci. Takové výjezdy jsou šíleně demotivující a vyčerpávající.

Máš nějaké další cíle? Jezdíš v Praze, kde máte tzv. superzáchranáře. Nechtěl by si být jeden z nich? 

Teď bych rád dostudoval vysokou školu a rád bych získal co nejvíce zkušeností. Zda si budu rozšiřovat kompetence o kurz specializace v urgentní medicíně, ukáže čas a situace.

No a co rodina? Jak Tvou práci bere? Nemají o Tebe přítelkyně/manželka, rodiče, sourozenci starost? 

Rodina mě podporuje. Není vždy lehké najít si dost volného času, ale zatím jsme vždy všechno zvládli. Strach si myslím, že nemají, ale vždy mi kladou na srdce, ať jsem opatrný a zvlášť při řízení, abych dával velký pozor.

Jak jste si mohli všimnout, Pavel svou prací žije. V rozhovoru se zmínil o kanálu na Youtube, pojďme se proto společně podívat na ukázku toho, co pro nás vše dělá.

Vidíte to také? Pavel je opravdu člověk, který ví o čem mluví. Umí mluvit a hlavně vás dokáže naučit to, co je třeba. Proto pokud máte zájem, určitě zanechejte odběr u jeho kanálu na Youtube. Přiznám se, že já to činím až nyní, kdy dopisuji tento článek, avšak Pavla tvorbu budu sledovat mile rád a to přes to, že sám mám hodně dobře provedené kurzy a vzdělání na poskytování přednemocniční neodkladné péče! 

Samozřejmě, že pokud budete chtít, můžete se na Pavla obrátit. Mile rád vám všem zodpoví dotazy, které vás budou zajímat. 

Fotografie: Archiv Pavla Svatoně