Mgr. Magda Kramářová: Potřeboval bych číslo na Boha, měli jsme domluvenou večeři, a on nedorazil…

10.02.2019

Poručík Mgr. Magda Kramářová sice pochází z učitelské rodiny, ale po studiích, kde si našla i svého přítele, zrovna nabírali na tísňovou linku 112. Magda, ačkoli chtěla být v dětském věku také učitelka, se přihlásila do výběrového řízení, a nyní z ní je již operační důstojník na KOPISu. 

K hasičské profesi má však blízko již od dětství, neboť v obci Drnholec (Jihomoravský kraj) běhala závodně za místní dobrovolné hasiče. Již tehdy Magdu očarovala velká hasičská technika. Možná i proto má společně se svým přítelem velmi krásné hasičské muzeum v Kočí. A právě o hasičích je i svým způsobem celý její život. 

Vím, že společně se svým přítelem máte hasičské muzeum v Kočí. Patří to nějakým způsobem k Vašim koníčkům?

Informace máte zcela přesné, s přítelem máme hasičské muzeum v obci Kočí, která leží nedaleko Chrudimi, tedy v Pardubickém kraji. Vždycky, když tohle někomu řeknu, je z toho malinko překvapen, že bydlím v Kočí a pracuji v Praze. Já ještě k tomu pocházím z jihomoravské vesnice Drnholec a studovala jsem v Brně. To jsem teda velice odbočila. Přítel začal se sbíráním hasičských exponátů někdy kolem roku 2002. Začal je skladovat u rodičů v garáži, a začal tomu říkat muzeum. V roce 2015 se nám podařilo získat hasičskou Tatru 613, která však zabrala celou garáž, takže jsme to museli začít řešit jinak. V roce 2016 jsme pořídili větší prostory, tedy starou stodolu, ve které máme v současné době 18 hasičských aut a celou řadu věcí z hasičské výstroje a výzbroje. V loňském roce nás navštívilo přesně 1020 lidí, což byla naprostá pecka! Je to paráda, kolik lidí hasičina zajímá! A abych teda odpověděla na otázku, jo, můj koníček to je.  

A vlastně, jaké jsou koníčky Magdy Kramářové?

Hrozně ráda cestuju. To je takový můj koníček číslo 1! Poznávání jiných zemí je to nejlepší, co může být. Je pravda, že i do toho cestování tu hasičinu lehce zapojujeme. Všude, kam se podíváme, se snažíme navštívit místní hasičárnu. Ne vždycky je to jednoduché. Nejraději vzpomínám na návštěvu hasičárny v Íránu. My nemluvíme persky, oni nemluvili anglicky. My jsme persky věděli jen, jak se řeknou hasiči, a uměli jsme napočítat do tří, ale i tak jsme si hodinu povídali o všem možném. Bylo to boží! Írán všeobecně patří mezi nejkrásnější země, kde jsme byli. 

Jinak taky ráda jím, na což je cestování ideální! Už tolikrát jsem si v cizích zemích objednala něco tak strašně hnusného. Člověk to ale prostě chce všechno ochutnat, to k tomu patří!

Hasičské muzeum v Kočí.

Co Vaše rodina? Má, krom přítele někdo blízko k hasičině? 

U nás v rodině o hasiče nezavadíte, pocházím z učitelské rodiny. U nás jsou učitelé fakt všichni - mamka, taťka, babičky, dědečci, tety, strejdové.. prostě úplně všichni...

Pracujete v Praze. Vím však, že ale v Praze nebydlíte. Do práce tedy dojíždíte, dokonce jste dojížděla i s Lucií z minulého rozhovoru. Místo v PAK pro Vás není? 

Ano, dojíždím do Prahy z Kočí, je to necelých 140 km, takže je to dost náročné. Naštěstí pracujeme na směny, tzn. 2 denní, 2 noční a 4 dny volno, takže toho ježdění zase tolik není. Je to náročné především, když jede člověk na denní, to vyrážím z domu 4:45, to se vám fakt nechce. V Pardubicích pro mě zatím místo není, ale já jsem teď spokojená tam, kde jsem. Mám hrozně bezva lidi na směně, což je podle mě strašně důležité. Trávíme spolu v práci strašně moc času, je nezbytné, si s těmi lidmi rozumět.. 

Jak jste se vlastně dostala k práci u hasičů? 

Kdysi jsem v Drnholci, v té své rodné obci, běhala závodně za hasiče a hrozně mě to nadchlo. Ty velká auta a prostě všechno kolem. Na vysoké jsem si našla přítele, ze kterého se stal hasič, a pak to šlo tak nějak samo. Po vysoké jsem hledala práci, v Praze brali na 112, tak jsem se přihlásila, vybrali mě a už to bylo. 

A jak přímo k práci na KOPISu? 

V České republice nemůžou být ženy hasičky (s čímž souhlasím), pro nás je místo na KOPISu. 

Postupem času jste se od "zvedání" telefonů, dostala na pozici operačního důstojníka. Na jak dlouho to bylo? 

Trvalo to necelé 3 roky, než jsem se dostala na operačního důstojníka. A to jsem měla velké štěstí, že se zrovna otevírala nová místa. 

Pojďte nyní prosím čtenářům vysvětlit rozdíl mezi OT a OD? 

Operační technik je člověk, který primárně zvedá telefony a snaží se vytěžit co nejvíc - to znamená co se děje, kde se to děje, u požáru třeba jaký je rozsah, jak vysoká je budova, ve které hoří, zda je někdo uvnitř a podobně. Je to velmi obtížná práce, občas je hodně těžké získat od volajících potřebné informace. Každý je jiný, a ve stresu pracuje odlišně, někteří křičí, jiní pláčou. Od operačního technika potom přechází práce po vytěžení dál na operačního důstojníka.

A co vlastně OD dělá? 

Operační důstojník je člověk, který má rozhodovací pravomoci. To znamená, že mně přijde zpracovaná datová věta od operačního technika, dejme tomu, že třeba hoří bytový dům, a vy se musíte rozhodnout, co za hasičskou techniku tam pojede a z kterých stanic pojede. Je to fofr. Může se to zdát jako taková počítačová hra. Sedíte o monitoru a vybíráte autíčka, která tam pojedou. Samozřejmě to sranda není, často jde o čas. Musíte přesně vědět, koho kde máte k dispozici, jaká technika je vhodná a podobně. 

A jaká je vlastně práce operačního důstojníka podle Magdy Kramářové? Jak ji sama vnímáte? 

Nejednotvárná. Skutečně nikdy nevíte, co přijde. Jdete do práce a nevíte, co se bude dít. To jsme takhle jednou v noci seděli, byl klid, žádné případy... A v tom zazvoní telefon, že hoří Národní muzeum... To máte vidět ten fofr.

Jako jsem před týdnem pokládal otázku operační techničce Lucii, zažila jste, že by někdy kluci na výjezdu měli připomínky k Vaší práci? 

Jo, zažila. Ale ono je to jasné, že to takhle bude. Často kluky posíláme na něco, co jim přijde jako blbina. Je to proto, že my pracujeme s informacemi, které máme od oznamovatelů. Třeba jeden příklad za všechny... Oznamovatel nám hlásí požár billboardu. Tak tam prostě pošlete družstvo a AZ, kluci přijedou na místo a dávají nám, že se o požár nejedná, že je to reklama. Byl to billboard jedné nejmenované firmy, na které byla reklama na výborný hrášek s komentářem něco jako: "nejlepší je dělaný v páře". Na billboardu byl proto vyvíječ páry... Ale jinak samozřejmě, že občas bývají i připomínky k vyslané technice. Že jí je třeba na místě zásahu moc nebo naopak málo, ale to je často opravdu dané tím, že nejsme na místě události a nevidíme, jak to tam vypadá. 

Vy sice nemluvíte s obyčejnými lidmi tak často, ale za to dvanáct hodin komunikujete s hasiči. Není to moc namáhavé někdy? 

Mluvím i s lidmi, OD musím zvládat práci i OT, takže občas nabírám hovory na 112. Ono mluvit s kýmkoli 12 hodin je náročné. To pak jsem někdy ráda, že sednu do auta a jedu domů. Domů to mám hodinu a půl, kdy na mě nikdo nemluví, jen si pustím nahlas nějakou dobrou hudbu a užívám si, že nemusím s nikým mluvit.

U OD opět platí, že jak Vás vnímá okolí a Vaši kolegové, je vlastně zbytečná otázka. Ale pojďme zhruba zase zkusit porovnat to, kolik máte na směně kolegyň a kolik kolegů? 

Naše směna je hodně zvláštní, je u nás víc žen než mužů, a to o hodně. Žen máme 10, mužů 5. Jsme takový malý babinec. 

Jak Vaši práci vnímají Vaši rodiče? Rodina? 

Myslím, že jsou rádi za to, co dělám. Hlavně proto, že ví, že mě to baví. Chtěla jsem kdysi být učitelka, ale maminka mi to zakázala. Ví, o čem mluví... 

Váš přítel dělá výjezdového hasiče, tuším, že v Chrudimi. Bojíte se o něj? A bojí se on o Vás? 

Ano, v Chrudimi. Bojím se, to víte že jo. Výjezdů nemají málo, práce je to náročná. Přítel je strojník (tzn. řidič), takže o to je to náročnější. Poslední dobou hrozně moc přibývá dopravního nehod hasičských aut. On se o mě bát nemusí, naše práce je v podstatě prací v kanceláři. Jediné, o co by se měl bát, je moje duševní zdraví občas. Ale když to člověk umí dobře vyventilovat, je v pohodě... 

Někdy je práce u hasičů, a zejména pak na pozici OD, tak trochu "šoupání autíček po mapě". Musí být asi velmi náročné rozhodnout o tom, kam jede jaké auto, že? 

Náročné to rozhodně je, musím říct, že se to pořád učím. Přece jen nejsem rodilý Pražák, o to je to pro mě náročnější. Mám na směně ale takové frajery, kterým řeknete ulici a oni ví, která stanice tam pojede. To je prostě pecka. Na takovou úroveň bych se taky někdy chtěla dostat. Ta práce je hodně i o učení. Člověk musí sám chtít být dobrý. 

Jste vlastně jakousi "celebritou". Vojtěch Gibiš, který dělal seriál o práci hasičů, i Vás vyzpovídal. Jak na to vzpomínáte? 

Haha... Ne, to fakt ne, to je jen strašná náhoda prostě. Jo, bylo to fajn. Pan Gibiš byl s námi 2 dny v práci, kdy to všechno sledoval.

Pokud můžete, řeknete nám nějaký Váš nejhorší zážitek z práce? 

Nepříjemných hovorů je hromada, ať už jsou to sebevrazi, lidé, kteří nahlašují úmrtí blízké osoby, nebo třeba ti, kteří způsobili dopravní nehodu. Je toho spousta. Náročné jsou i ty, kdy volající neví přesně, kde je a tu pomoc potřebuje na místo nejlépe hned. To se pak doptáváte a je to hrozné, když jste třeba v koncích. Naštěstí směna funguje jak má, to se potom všichni seběhnou a dají hlavy dohromady. Společnými silami na to vždycky přijdeme. Hrozný byl také případ, kdy mi volal nějaký pán, že mu hoří v bytě a že se mu zalomil klíč v zámku a on se nemůže dostat ven. Nejhorší situace, co se Vám může stát. Jste uvěznění v bytě, všude plameny a vy nemůžete ven. Takže jsme tam vyslali celou kavalerii (vyjede mnoho jednotek na místo zásahu) a pak vyšlo najevo, že si to volající celé vymyslel, aby se pomstil svému známému. To je vám pak hrozně líto, jací někteří lidé jsou. 

A co naopak něco veselého? 

Veselých věcí nám lidé moc nevolají. Je pravda, že nejvíce úsměvných hovorů jsem měla v době konání Cannafestu (Mezinárodní veletrh konopí a léčivých bylin). To mi třeba volal pán, že by potřeboval číslo na Boha, že měli domluvenou večeři a on nepřišel, tak by rád věděl, kde je problém...

Není někdy práce OD trochu "nuda"? A vlastně, zná se ve velkoměstě pojem "nuda"? 

Nuda to není. Ano, jsou dny, kdy je to poklidnější, ale člověk má pořád co studovat a co se učit. A teda ano, v Praze ten klídek moc často nebývá. 

Máte na KOPISu nějaký rozpis práce, jako to mají hasiči "na výjezdu"? 

Teď nevím, jak to přesně myslíte. Pokud myslíte v rámci práce, tak ano, máme "zasedací pořádek", kde kdo kterou směnu sedí. Každé pracoviště je jiné. Někde vysíláte jednotky, někde vedete s jednotkami radioprovoz a podobně. Pokud myslíte v rámci fungování všech směn, v sobotu dopoledne máme úklid, kdy se uklízí operační středisko. 

Závěrem můžete čtenářům něco vzkázat. Co by to bylo? 

Chtěla bych čtenářům popřát hlavně to, aby nás potřebovali co nejmíň! A taky aby na sebe byli opatrní. 


Tolik asik rozhovoru se slečnou Magdou. Mimochodem, právě u ní na směně panují i různá jazyková okénka. To víte, někteří lidé neznají slovo "rožl" a další. Magda zase nezná tak výborně ulice v Praze, jako její kolegové, co by snad z místopisu mohli složit mnoho zkoušet...

Závěrem bych rád poděkoval i Magdě za to, že jsem mohl společně s ní vytvořit tento zajímavý rozhovor. A příště již opustíme řady hasiček a podíváme se do výšin... 

Foto: Archiv Magdy Kramářové