Mgr. Lucia Mičicová: Uslyšíte její hlas, ale nejspíše nikdy tuto slečnu neuvidíte

03.02.2019

Lucia, mladá slečna původem ze Slovenska, pochází z rodiny plné příslušníků složek IZS a zaměstnanců ve zdravotnictví. I ona sama se chtěla stát jednou z nich. Původně měla namířeno k záchranné službě, nakonec však můžete znát její hlas díky práci na pozici operačního technika.

Již od základní školy byla členkou Českého červeného kříže, nyní tuto pohlednou slečnu se sluchátky na uších (tedy v tomto případě bez sluchátek) můžete potkat i na vodní hladině jako členku Vodní záchranné služby. Po své mamince zdědila starost o druhé, proto se chtěla stát zdravotní sestrou, tou se však nestala a je vystudovanou sociální pracovnicí, kde získala magisterský titul.

Ačkoli její vidina byla práce na zdravotnickém operačním středisku, šla kousek dál a skončila jako operační technik v hodnosti praporčíka na Operačním a informačním středisku Hasičského záchranného sboru. Cesta k této práci nebyla však přímá, Lucia pracovala i s duševně nemocnými lidmi v neziskové organizaci. 

Při povodních v roce 2013 byla součástí týmu zasahujícího v obci Štěchovice jakožto členka ČČK. Pracovala v domě dětí a mládeže, kde trénovala florbal, učila hru na kytaru a školila děti v první pomoci. Od mala se aktivně Lucia věnuje sportu (konkrétně tanci a florbalu) a také hudbě. Aktivně hraje na kytaru a k tomu i zpívá. 

Chtěla jste pracovat jako zdravotní sestra, respektive na ZOSu. Co se stalo, že jste šla studovat magisterské studium v oboru sociální práce? 

Jak už bylo zmíněno, mamka je zdravotní sestra a jelikož moc dobře věděla, jak je tato práce náročná, chtěla pro mě něco "lepšího", takže i když mě od mala rodiče podporovali v činnosti u ČČK, pořád se mě snažili směřovat někam trošku jinam. Když jsem tedy na konci gymnázia řešila, kam dál, nabízela se medicína, ale na tom jsem asi moc velký lenoch, se tak dlouho učit (smích). Takže jsem zkusila rok na oboru Technické chemie, nevím, co mě to napadlo, a potom jsem se našla právě v sociální práci. Někdo se stará o zranění a nemoci fyzické a já se rozhodla pomáhat lidem v různých existenčních, sociálních či psychických problémech, které jsou podle mě stejně důležité jako samotné zdraví.

Prozradila jste mi, že se věnujete aktivně hudbě. Nyní, nebo v dřívější době, soutěžíte v oblasti hudby? 

Dříve jsem se účastnila pěveckých soutěží na škole, jako člen Vysokoškolského uměleckého souboru Pardubice, na sólo akce jsem nikdy moc nebyla. Teď se hudbě věnuji hlavně v soukromí, je to takový můj ventil, kdy se ze všeho tzv. vyhraju, anebo si jednou za čas jdeme sednout s kamarády do hospody nebo někam k ohni.

A co ve sportu? Přeci jen k tomu, aby někdo trénoval florbal, musí mít nějaké velké předpoklady, které by šly využít i v soutěžích. 

S florbalem jsem začala na střední škole. Byla jsem jediná holka ze třídy, co se nebála míčku, takže brána byla jasná. Pak jsem začala hrát závodně, během 11 let jsem vystřídala pár klubů a zahrála si jak v nejnižší 2. lize žen, tak i v nejvyšší Extralize. A protože mě tento sport opravdu bavil, žila jsem jím a taky mě bavila práce s dětmi, nějak se stalo, že jsem se dostala na pozici trenéra dětí, kde následovaly další kurzy, ať už pro získání trenérské licence nebo pedagogického vzdělání. Bohužel s prací na směny jsem musela skončit jak s aktivním hraním, tak i s trénováním, a nyní jen občas pomáhám, když je potřeba nebo když mám volno.

Postupem času jste šla, šla a šla, až jste došla k hasičům. Co vás k tomu vedlo? 

Nikdy dřív mě nenapadlo pracovat u hasičů. Vlastně jsem ani nevěděla, jak to funguje, o čem ta práce je, nemyslela jsem si, že bych na to měla dostatečnou kvalifikaci. A pak na KOPISu začala pracovat kamarádka a vyprávěla mi o tom a pořád mi říkala, že tam je volné místo. Dlouho jsem přemýšlela, že je to vlastně dobrá varianta k tomu, co jsem dřív chtěla (práce na ZOS) a nemusím čekat, než se mi podaří dostat na školu a dostudovat. Pak se všechno tak nějak pokazilo - znáte to, když už se něco sype, tak všechno. Vyplnila jsem papíry a čekala, co se bude dít. Pak už to šlo ráz na ráz, první kolo, druhé kolo, dát výpověď, třetí kolo, a tak dále až přišel den, kdy jsem vstávala o půl 5 ráno a měla před sebou svou první cestu a svůj první den u hasičů. Dědeček by na mě byl určitě pyšný, kdyby tady byl...

Pracujete na KOPISu. K tomu jste se konkrétně dostala jak? 

Šla jsem za tím cíleně, na jiné pozice jsem se ani nedívala, takže když jsem se hlásila do výběrového řízení, bylo to na pozici operačního technika 112. 

Veřejnost, a vlastně ani mnozí výjezdoví hasiči, pořádně netuší, v čem je práce operačního technika. Přiblížíte svou práci? 

Pokud se člověk dostane do situace, kdy potřebuje pomoc některé ze složek IZS, nebo přímo hasičů, a zavolá na tísňovou linku 112 nebo 150, dovolá se na KOPIS, tedy k nám. V první fázi řešíme, jakou přesně pomoc člověk potřebuje, co se stalo a kde se nachází. Po zjištění těchto základních informací buď hovor i s datovou větou předáme na ZZS či PČR, nebo dále vytěžujeme informace, pro hasiče. Co se týká právě událostí pro hasiče, občas jsou lidé v situaci, kdy potřebují poradit, co dělat, když jsou třeba v paneláku, kde hoří a nemůžou ven, když nevědí, jak se zachovat po DN a podobně. Zároveň musíme mít jazykovou vybavenost, takže pokud je hovor pro ZZS nebo PČR v cizím jazyce, překládáme na obě strany. Pro tyto případy musí každý operační technik absolvovat jazykový kurz, kde se naučí odborné termíny právě pro tyto typy událostí.

Ovšem na tísňovou linku volají i lidé, kteří jsou například v tíživé životní situaci, potřebují si s někým promluvit, nevědí, co mají dělat. V těchto případech se snažíme volajícího předat například na linku bezpečí apod. Podle toho, o co přesně se jedná. 

Pojďme teď ještě na okraj k výjezdovým hasičům. Někdy mi přijde, že si práci Vás a Vašich kolegyň a kolegů představují jako "Hurvínci válku". Zažila jste někdy, že by výjezdový hasič měl k Vaší práci připomínky? 

Pár kluků z výjezdu znám už z dřívějška, takže se občas potkáme v práci, občas i mimo a když už má někdo nějaké připomínky, tak je to spíš formou přátelského pošťuchování a já jim to taky nedávám zadarmo. Jinak, že bych se přímo já setkala s jakousi kritikou z jejich strany? Možná trochu, ale asi to tak nevnímám, protože pokud někdo chce vědět, jak to vypadá, tak se zeptá, zajímá se. Spíš jsem to slyšela od lidí kolem sebe, že na výjezdu nejsou "spokojení s naší prací", ale co je na tom pravdy, těžko říct. 

Teď se ale vraťme k meritu Vašeho zaměstnání. Mluvit s lidmi dvanáct hodin, někdy v kuse, musí být opravdu náročné...? 

Občas jsou náročné dny, občas jen náročné hovory. Když je třeba výstraha na silný vítr a padají stromy a dráty, tak jsem večer ráda, že jsem doma, je ticho, nikdo na mě nemluví, já nemusím mluvit na nikoho. Ale horší jsou asi ty náročné hovory. I když se člověk snaží držet si odstup, tak občas to není tak jednoduché. A někdy volají i lidé, kterým nemáme jak pomoci, nepotřebují nikoho z IZS. A i když se s nimi nevidíme, pořád jsme lidi a není nám jejich život lhostejný. 

Jak Mgr. Lucia Mičicová od své práce odpočívá? 

Já jsem aktivní člověk, takže nejlepší je fyzická aktivita. Když už nezvládám pravidelné tréninky, tak alespoň chodím do fit centra, zahrát si s kamarády třeba badminton, nebo chodíme s přítelem lézt na umělou stěnu. Když nám vyjde společné volno, třeba i na víc dní, sbalíme batohy a jdeme do hor, buď na nějakou túru, a teď v zimě lyžovat. A když už nezbývá energie na pohyb, pořád je tu hudba a přátelé, se kterými chodím poklábosit u kávy... 

Vím, že máte přítele na pozici zdravotnického záchranáře v nemocnici a v rámci PPNP. Bavíte se doma o své práci? 

Mít partnera v oboru vidím jako velikou výhodu, zajímáme se o práci toho druhého, a když už si domů neseme nějaké to břímě v hlavě, vždycky pro sebe máme pochopení a můžeme se vymluvit a probrat to spolu.

Máte o partnera strach? A on o Vás? 

Když jezdí, tak strach mám. Jak to vypadá na silnicích nemusím nikomu popisovat, takže mi vždy ráno nasdílí svoji polohu a já vidím, jestli pořád jede nebo někde stojí, aby mi nemusel každou hodinu psát, že žije (smích). A když je v nemocnici, tak to je asi takový permanentní strach, aby si odtud něco nepřinesl.

A jestli se on bojí o mě? Když jsem v práci, tak si myslím, že spíš ne. Možná když jsem na cestě do práce nebo z práce.

Na Vaší pozici je mnoho žen, proto se Vás ptát na to, jak na Vás koukají kolegové, nebudu. Ale dalo by se říci, kolik máte kolegyň a kolegů na směně? Chápejte ve věci porovnání, jaké pohlaví u této profese dominuje. 

Přímo na mé směně jsme 4 ženy a máme 3 kolegy. A když si udělám nějaký průřez ostatními směnami, tak je to velice podobné, řekla bych tak 50 na 50. Ale na pozici operačního technika jsou spíše ženy. 

Veřejnost... Ta asi vlastně ani neřeší, že jste žena. Nebo se Vám někdy stalo, že se ženou volající nechtěl mluvit? 

To se mi nikdy nestalo, spíš jsem měla kolikrát pocit, že je volající rád, zvlášť pokud se jednalo o nějaké choulostivější téma. Ale to je pouze výjimečně. 

Pokud můžete, řeknete nám nějaký Váš nejhorší zážitek? 

Všeobecně nejhorší jsou situace, kdy je někdo tzv. na hranici života a smrti. Ať už se jedná o požáry, úrazy, nehody, nebo o lidi, kteří jsou "na konci", a už nevidí jiné východisko než umřít. A u nehod nebo úrazů, když je volající ve stresu a pořádně s námi nemluví, neví, kde je, nebo jsou ohroženy děti, člověk brečící do telefonu, případně někdo, kdo našel někoho blízkého, který nejeví známky života. 

A co nějaký úsměvný? 

Jednoho dne mi volající strašně moc pomalu a potichu sdělil, že je v jeho bytě Optimán (nakonec jsme se dohodli, že to bude asi opice), to jsem opravdu nevěděla, jestli si ze mě dělá srandu nebo se fakt v jeho domě nachází opice... Anebo ještě jedna volající osoba, která chtěla záchrannou službu pro matičku zemi. Těch úsměvných u nás bohužel ale moc není...

Kam chystáte Vaše kroky dál? Přeci jen "nabírat" hovory každou směnu musí být tak trochu "nuda", ne? 

Nuda to rozhodně není, on je totiž každý hovor jiný a nikdy nevíme, kdo se ozve a jakým jazykem budeme muset komunikovat. Už jsem mluvila i italsky (a to italsky neumím), hledala jsem zraněnou turistku podle UTM souřadnic (do té doby jsem netušila, že něco takového existuje, znala jsem jen GPS) - UTM jsou mřížkové souřadnice - poznámka autora. Člověk se má pořád co učit a kam se posouvat. Občas sama sebe překvapím, co všechno dokážu vykomunikovat. A moje další kroky, no, určitě budu chtít povýšit na operačního důstojníka, ale to až časem.

Dobře, nuda to rozhodně není. Ale pokud Vám lidé nevolají (přejme všem nyní to, aby nikdo nepotřeboval IZS a ani hasiče), máte i jiné pracovní povinnosti? Vaši kolegové na výjezdu se starají třeba o techniku. Teď to asi bude znít divně, ale máte třeba i vy na KOPISu rozpis úkonů na každý den? Například, že by se jeden den zalévali květiny, druhý den uklízelo... 

Tohle je v každém kraji asi jinak. Tady žádný takový rozpis nemáme. Pokud nejsou žádné hovory, tak se věnujeme vzdělávání. Máme školení ohledně techniky, různých událostí, spolupráce, těch téma je straně moc. Také se pak individuálně věnujeme cizím jazykům nebo si osvěžujeme úkony, které moc často neděláme, například vyhledávání polohy podle GPS souřadnic.

Závěrem máte možnost popřát něco našim čtenářům. Jaké přání pro ně máte? 

Přeji jim, aby se nikdy nemuseli slyšet se mnou, ani mými kolegy, ať už na lince 112, 150, 155 nebo 158. A dovolím si i trochu osvěty - nedávejte, prosím, dětem na hraní telefony, i bez sim karty se totiž dovolají na tísňovou linku, děkujeme. :-) 


Mgr. Lucia Mičicová tak dokazuje, jak náročná někdy práce na "operačním středisku" hasičů je z pohledu komunikace s lidmi. Rozhodně práce na 112 a 150 není taková, jak ji ukazují seriály americké produkce. A vlastně nyní i ty naše české... Práce žen a můžu na KOPISu je opravdu velmi psychicky náročná a naše díky si tak zaslouží všichni ti, co nás poslouchají v nouzi. 

Lucii tímto děkuji za tento krásný rozhovor!

Foto: Archiv Lucie Mičicové