Když nepozornost zabíjí…

06.06.2018

Na úvod dnešního článku vám nastíním jednu reálnou situaci. Jste řidičem posádky RZP jedné krajské záchranné služby, když ve chvíli, kdy jste předali pacienta do nemocničního zařízení, opět píská pager a vysílačkou vás shání KZOS (Krajské zdravotnické operační středisko, pro laiky). Má pro vás další výjezd. Výjezd, který je indikován jako bezvědomí po úrazu. Nejbližší posádka jste vy, jelikož vaši kolegové řeší jiné události. Společně s vámi na místo spěchá i vrtulník letecké záchranné služby, ale i přes to, že to k místu máte více jak patnáct kilometrů, budete tam dost možná první. Opět tedy zapínáte majáky, houkáte a jedete. Jste již těsně před místem události, když vám do cesty na jednom z přechodů vbíhá do cesty mladá dívka se sluchátky na uších...

Dotyčná slečna měla štěstí. Dokázali jste několikatunovou sanitku zastavit, ale byl to opravdu velký boj. A právě toto se nedávno stalo posádce Zdravotnické záchranné služby z Mariánských Lázní. A není to právě jen a pouze o posádce z Mariánských Lázní, ale o všech řidičích posádek ZZS, hlídek PČR a strojnících jednotek profesionálních či dobrovolných hasičů. Všichni jmenovaní, k nim se ale patří ještě dopsat vlastně všechny vozidla s právem v přednosti v jízdě (modré majáky), se s tímto potýkají bohužel častěji a častěji... Proč to tak je? Třeba proto, že spoustu z nás leniví, nedává pozor, ale taktéž proto, že jsou i tací lidé, a zejména ti mladí, kteří si na pohodou pustí do uší hudbu, při které by někteří možná ohluchli, a takto nám chodí po ulici... Pak se ale nesmíme divit, že se stávají nehody vozidel s VRZ s chodci. 

Pocity řidičů a strojníků? Nedají se popsat! 

Většina z čtenářů (i když tento web čte mnoho lidí právě z IZS) si neumí představit, jak se v tu chvíli cítí ti, co mají právě zodpovědnost za osádku vozidla, za technický stav vozidel a vlastně celkově zodpovědnost za jízdu k zásahu či od zásahu. Co vám budu povídat... Pokud bych vám jejich pocity měl vylíčit, nebude tu vesměs ani jedno slušné slovo. Několikrát jsem i já byl svědkem toho, jak někteří riskovali a prostě nám na přechodu vešli do cesty. Naštěstí vždy to dopadlo dobře, avšak někdy nechybělo málo a už mí kamarádi a kamarádi řidiči/ky mohli mít poměrně velké problémy... 

Bohužel ne vždy to ale takto končí. Znám pár lidí ze složek Integrovaného záchranného systému, kteří již bohužel srazili nějakou osobu na ulici. Opravdu to nebyl nikdy hezký pocit. Bohužel vždy za nehodu mohli oni, i když za ní vlastně nemohli. Oni však byli ti, co jeli se zapnutými majáky a houkali těmi nejlepšími tóny, které jsou opravdu slyšet, ale i přes to byli někteří schopni vejít před jedoucí automobil. Tito lidé se provinění nikdy nezbaví. Do dnešních dnů se jim v hlavě točí to, proč nejeli opatrněji, proč nejeli ještě pomaleji, aby dokázali střetu zabránit. Naštěstí vždy měl soud rozum a dotyční byli potrestání nejmenším možným trestem - podmínkou. 

Na přechody hudba a nepozornost nepatří! 

Vídám to poměrně často, ostatně i já mám rád hudbu a poslouchám ji skoro všude, avšak opravdu, když přecházíte silnice, nemějte v uších sluchátka. A není to zdaleka jen o sluchátkách, ale i o tom, že spoustu z nás kouká na ulici do mobilu. To je další cesta do pekel. I v takové situaci v nedopatření můžete snadno přijít k úrazu. A určitě nikdo z nás nechce, abychom měli nějaký úraz či došlo k tomu nejhoršímu. Vzpomeňte si proto vždy, když se budete chýlit k přecházení ulice, že na přechodu nemáte proti autu - zejména pak několikatunovému - žádnou šanci!