…Když je poznáte tak trochu jinak...

22.04.2018

Ten, kdo tento web již nějakou dobu čte, nebo mne zná osobně, asi moc dobře přišel na to, že se v oblasti záchranné služby pohybuji velice zblízka a pro jednu nestátní i pracuji. Dotyčné lidi mnohdy znám. Některé znám tak, že jsme dobrými přáteli, s jinými i výbornými kamarády, ale pak přijde chvíle, kdy některé z nich poznáte jinak - kdy je poznáte jako jejich pacient. A jaké to je? Ještě lepší, než když je znáte jako kolegy a kamarády! 

Ano, bohužel i já jsem byl několikrát pacientem, kterého vezla ZZS do nemocnice. Ne vždy to byly úplně "okey" stavy, ale vždy jsem byl při vědomí natolik, abych dokázal vnímat práci záchranářů, kterou nad mou maličkostí provádí. A řeknu vám, že je to opravdu něco jiného, než když právě s nimi jedete k někomu, kdo jejich pomoc potřebuje, nebo fotíte jejich techniku, práci či kalendář o jejich činnostech. Vnímáte to celé úplně jinak...

Pomohli se žlučníkem, ale zachránili i život...

Asi úplně každý, kdo mě z oboru zná, ať už vlastně jako kolegu, novináře či pacienta, moc dobře ví, že jejich práce si nadmíru vážím. Asi taktéž každý ví, že zrovna nepatřím mezi lidi, kdo by úplně pomoc ZZS vyhledával, avšak někdy je stav natolik vážný, že bych to po svých do nemocnice opravdu nedal. Setkal jsem se se záchranáři, kteří mi dělali vlastně ,,taxi" do nemocnice kvůli žlučníku (ještě jednou děkuji do Horažďovic i do Prahy), ale taktéž se stavy, které byly život ohrožující (a tady děkuji na jih Čech a do Pardubic). Nechci být nikterak konkrétní, o co přesně šlo vám asi je jedno, ale minimálně v jednom případě šlo o minuty. Minuty, které mě dělily od tenké hranice života a smrti. 

Musím vám říci, že v tu chvíli, kdy ke mně obě posádky dojely (vyjížděla posádka RV i RZP, následně mne i obě transportovaly do nemocnice), přišla jaká si ,,úleva". Úleva, kterou jsem necítil jen já, ale tehdy i lidé, kteří mi ZZS volali či vysílali. Když pak navíc vidíte, jak moc profesionálně se k vám ti lidé chovají, máte opravdu velkou radost, neboť vám nejen pomohou, ale zároveň s vámi jednají nadmíru slušně (tedy až na jednu dvojici záchranářů z Prahy), pomohou vám a vlastně vás i pochopí. Co je ale nejdůležitější? Minimálně jednou na jihu Čech mi tenkrát čtveřice, vlastně pětice, záchranářů (dámám se omlouvám, takže tedy trojice záchranářů a dvojice záchranářek, respektive jedna lékařka) zachránila život v prvních chvílích. Následně už to bylo na lékařích a sestrách KN v Českých Budějovicích. A vlastně již do konce života zůstane v mém srdci tato pětice andělů ze žlutých sanitek zapsána - v květnu to bude rok, avšak je to jakoby včera... Proto, pokud si to nyní čtete, mockrát vám všem ještě jednou děkuji. 

Ženy u záchranky? Jednoznačně ano!

Ačkoliv si někteří pánové ze záchranné služby z Prahy, a nejen z ní, v době, kdy ZZS Hlavního města Prahy zrušila tradici, kdy ženy v posádkách RZP (ta velká sanitka bez lékaře) nejezdí, mysleli, že to ženy na záchrance v autech nedají, daly to. Setkal jsem se v Praze při akutním žlučníkovém záchvatu s jednou ženou záchranářkou, a teď ať se na mě pánové nezlobí, byla daleko profesionálnější, jak leckterý muž. 

Dost lidí argumentovalo, že ženy nezvednou nosítka s těžkými pacienty, že to možná nedají psychicky, že nebudou umět řídit ty velká auta, ale myslím, že nám slečny a dámy předvedly, že na vše z toho mají, a někdy, v některých případech, možná i více, jak jejich mužští kolegové. Nechtěl bych, aby tento odstavec zněl vůči mužům zle, avšak osobně si vážím každé ženy na záchrance, která si jde sednout do auta a jezdí k pacientům. 

Závěrem bych rád ještě jednou zopakoval mé poděkování, které je myšlené upřímně a vážně. Nebýt vás, byly by určité situace dosti těžké či byste si tu teď mé články nečetli. A díky si zaslouží všichni, co na ZZS pracují. Nejde jen o ty, kdo jezdí v autech, ale i o operátorky, operátory, různé administrativní pracovníky, tiskové mluvčí a mnohé další profese, kterých je u záchranek opravdu mnoho!