Je víc záchrana života nebo osobnostní práva?

29.10.2018

Velmi zajímavé, a z mého pohledu i nehezké, vyústění má již osm let starý případ, kdy záchranáři Zdravotnické záchranné služby Jihomoravského kraje vyráželi k domácímu porodu v Brně. Lékař záchranné služby se tehdy rozhodl novorozené dítě převést do nemocnice. Za to se nyní záchranáři musí omluvit a zaplatit rodině 100 000 Kč. 

Již osm let trvá soudní spor, kdy Nejvyšší soud České republiky nyní rozhodl, že Zdravotnická záchranná služba Jihomoravského kraje musí zaplatit odškodné matce dítěte za to, že lékař údajně neoprávněně rozhodl o převozu dítěte do nemocnice. Záchranářům se celý výsledek soudního sporu nelíbí a chtějí se obrátit na Ústavní soud České republiky. 

Tehdy před osmi lety v únoru vyráželi záchranáři s lékařem k domácímu porodu do Brna, kdy sama čerstvá matka volala na tísňovou linku 155. Těhotné ženě tehdy porod trval dvacet minut, proto již nestihla dojet do porodnice. Záchrannou službu zavolala kvůli kontrole. Dle tehdejšího vyjádření advokátky Zuzany Candiglioty z Ligy lidských práv lékař záchranářů konstatoval, že dítě s matkou je v pořádku. I přesto však rozhodl o převozu matky a dítěte do porodnice. Matka jeho rozhodnutí odmítla, lékař proto zavolal záchranáře. Dle ředitele záchranářů Milana Klusáka však stav byl natolik vážný, že nesnesl odklad transportu do porodnice kvůli porodu. 

Nyní však menší zamyšlení k tomuto tématu od Martina Kramera, autora projektu Ze života IZS

Předně bych rád řekl, že nemám žádné zdravotnické vzdělání. Pouze se v oboru záchranných služeb pohybuji již pět let, absolvoval jsem několik kurzů první pomoci a pohybuji se v oblasti jako novinář. Dovolte mi však zveřejnit k tomuto krátké zamyšlení.

Lékař, který o převozu matky a dítěte do porodnice při noční směně 28. února 2010 rozhodl na základě telefonické konzultace s neonatologem (lékař - pediatr specializující se na péči o fyziologické i patologické novorozence), dítě a matku kontroloval pouze v místě porodu, tedy doma. Vybavení posádek záchranářů není na takové úrovni, aby dokázali opravdu důkladně zkontrolovat stav matky a dítěte po porodu, proto záchranáři odvážejí rodičku s novorozencem do specializovaného zařízení, které je schopno vyšetřit zdravotní stav obou velmi důkladně.

Matka tehdy žádala o hodinový čas, kdy by sama do nemocnice dojela. To však dle lékaře nebylo možné, a já se jeho tvrzení rozhodně nedivím. Na místě sám totiž nemohl říci, zda novorozenec či rodička nemají nějaké z vnitřních zranění. Co by se stalo ve chvíli, kdy by se jí či jejímu dítěti v době samostatného dojezdu do porodnice něco stalo, to snad ani nechci domýšlet, neboť špatní by byli opět záchranáři. 

Dvaačtyřicetiletý erudovaný a zodpovědný lékař, který za svou praxi na záchranné službě zachránil mnoho životů, po několika měsících umírá na srdeční selhání. Příčina úmrtí lékaře se nezjistila, je však možné, že za jeho smrt mohla nastalá situace. Musel svůj postup obhajovat před Českou lékařskou komorou...

Nejvyšší soud České republiky nyní rozhodl o odškodném této rodině a o omluvě. Omluvě za to, že lékař postupoval tak, jak má, alespoň na základě svého svědomí, a jak by nejspíše postupovali i ostatní lékaři v jeho situaci. Po tomto rozhodnutí se však dostáváme do situace, kdy lékaři, zdravotničtí záchranáři a vlastně všichni zaměstnanci Zdravotnických záchranných služeb budou muset při záchraně života či pomoci lidem se zdravotními obtížemi přemýšlet v duchu nad tím, zda při tomto konání neporušují nějaký ze zákonů či se svým zásahem nedotýkají osobních práv osob... 

Závěrem mi dovolte vzdát hold člověku, díky jehož rozhodnutí osm let trvá tento sport. Člověku, který se rozhodl pomoci, neboť se obával o život a zdraví matky a jejího dítěte. Lékaři záchranné služby, kterému může několik desítek možná stovek lidí vděčit za svůj život...